Kostel sv. Havla

Historie kostela sv. Havla ve Štolmíři

Na místě dnešního kostela stál původně gotický kostel sv. Jiří, nepřímo doložený v listině z roku 1283. První písemná zmínka pak pochází z roku 1328, kdy je doloženo jeho přičlenění k vyšehradské kapitule. V roce 1367 je doloženo, že vikář Jan platil ze štolmířského kostela sv. Jiří papežský desátek. Další osudy této středověké stavby nejsou dostatečně známé, víme pouze, že po husitských válkách sloužil kostel jako utrakvistická svatyně až do bitvy na Bílé hoře v roce 1620 a že v roce 1639 ho poničila švédská vojska. Z vizitační správy pořízené roku 1671 je zřejmé, že se jednalo o kamennou stavbu s dvojitých chórem, krytou šindelovou střechou. Nad bránou v hřbitovní zdi byla v ose západního průčelí kamenná věž se zvonicí. Celý areál byl v té době ve velmi neutěšeném stavu, kostel se zvonicí byl vyhořelý a podmáčený, proto bylo v roce 1709 rozhodnuto o odstranění stavby. Bourání řídil podle smlouvy z 26. července 1709 říčanský stavitel Kristián Minedi a mistr Jan Kalhota z Plaňan.

S novostavbou kostela, již se zasvěcením sv. Havlu, bylo započato v roce 1710 a to nejspíše podle projektu jednoho z nejvýznamnějších barokních stavitelů Františka Maxmiliána Kaňky (projekt má totiž shodné motivy jako Kaňkovy kostely sv. Jana Nepomuckého v Kutné Hoře, sv. Klimenta v pražském Klementinu nebo sv. Prokopa ve Středoklukách). Z důvodu nedostatku financí však byla stavba realizována v neúplné a pozměněné verzi, jejímž autorem byl zřejmě oblíbený lichtenštejnský stavitel Tomáš Vojtěch Budil. Po roce 1720 pokračoval s dostavbou kostela říčanský stavitel Kristián Minedi, s nímž se na poměrně dlouho se vlekoucí stavbě, ukončené až v roce 1750, podílel mistr Jan Kalhota z Plaňan. Stavbu kostela rozhodujícím způsobem financoval Jan Adam Ondřej z Lichtenštejna a po jeho smrti v roce 1712 pak v díle pokračovala jeho dcera Marie Terezie Savojská. Ta také nechala v roce 1764 přistavět k východní straně presbytáře novou sakristii. V roce 1904 byla zbourána polygonální věžička s cibulovou střechou, která byla umístěna na hřebenu hlavní střechy těsně za západním štítem. Zvon „Jiří“, který v ní byl umístěn, byl přemístěn do vedle stojící zvonice. V roce 1935 byl kostel opraven, částečně byla ještě v roce 1956 opravena střecha proti zatékání. Od té doby kostel chátrá bez potřebné údržby, v roce 2017 však bylo Římskokatolickou farností Český Brod zadáno vypracování projektové dokumentace na jeho celkovou obnovu (skvělá zpráva).

Monumentální objekt kostela, který je jednou z nejpůsobivějších barokních staveb na Českobrodsku, ovládá svou hmotou celé široké okolí obce. Je to jednolodní stavba obdélného půdorysu s obdélným presbytářem, situovaným příčně k lodi. K presbytáři se v ose pojí drobná čtvercová sakristie. Vstupní západní průčelí má nejbohatší architektonickou úpravu a působí velmi dynamickým dojmem. Ve střední, mírně vpadlé ose, se nachází monumentální pravoúhlý portál, vrcholící mohutnou, konkávně zvlněnou supraportou s kanelováním a výrazným klenákem, kterou ukončuje segmentová římsa. Na klenáku je osazen velký reliéfní erb Jana Adama Ondřeje z Lichtenštejna. V portálu jsou zasazené původní dubové dvojdílné dveře s kováním z doby kolem roku 1750. Průčelí je členěno kompozitními pilastry vysokého řádu, které nesou převýšené kladí s mohutnou korunní římsou. Fasáda vrcholí vysokým volutovým štítem v rokokových formách, s konkávně ustupujícím středem. Na postranních volutách a nad středem štítu jsou umístěny kamenné vázy, nad středním oknem je železný kříž z roku 1904. Obě boční průčelí mají stejnou jednoduchou úpravu, členěnou pouze okny a pilastry vysokého řádu, z nichž oba západní pilastry jsou svázané s hlavním průčelím. Ty nesou celé kladí s výrazně profilovanou římsou, která obíhá kolem celé stavby. Do jižního průčelí kostela je zasazen renesanční znak s říšským orlem, který na hrudi nese česko–uherský znak (znak císaře Svaté říše římské jako krále českého a uherského), obtočený Řádem zlatého rouna; podobný znak je na předbraní Kouřimské brány v Českém Brodě vedle městského znaku. Znak nejspíše pochází z původního středověkého kostela, druhotně zazděný na současné místo. Kostel kryje jednotná valbová střecha z pálených tašek, na jižní straně se střešním okénkem.

Interiér kostela působí velmi impozantně. Výška jeho lodi dosahuje v centrální části 18,32 metru a její vnitřní stěny jsou bohatě členěny nakupenými vysokými svazkovými pilastry se stylizovanými jónskými hlavicemi, které nesou kladí s mohutně vystupující římsou. V západní části je vložena kruchta, po jejichž stranách měla vystupovat dvě točitá schodiště na původně zamýšlené věže v západním průčelí; realizováno bylo pouze jižní schodiště, které vede na kruchtu a do krovu kostela. Místo severního schodiště byla zřízena malá čtvercová kaple sklenutá plackou, přístupná původními dubovými dveřmi s kompletním barokním kováním a krabicovým zámkem. Loď je sklenuta dvojicí mohutných placek a jedním polem valené klenby s lunetami nad kruchtou. Segmentově sklenutý triumfální oblouk odděluje loď od presbytáře, který je sklenut stlačenou elipsovitou kupolí se štukovým zrcadlem. Sakristie je sklenutá dvěma valenými klenbami z 19. století. Všechny podlahy v kostele jsou původní, z poloviny 18. století.

Velmi cenné je původní vybavení kostela, dochované bohužel pouze částečně. Jedná se především o monumentální raně barokní oltář** z roku 1688 s mladším tabernáklem z roku 1713, který byl původně určen pro Sázavský klášter a do Štolmíře byl přenesen v roce 1756. Hlavní oltářní obraz je z roku 1891 od Karla Geigera a zobrazuje žehnajícího Krista se sv. Havlem po pravici a sv. Janem Nepomuckým po levici, v horním nástavci je původní obraz Nejsvětější Trojice z roku 1688 od neznámého autora. Na oltáři jsou sochy sv. Benedikta z Nursie a sv. Scholastiky (dole), sv. Václava a sv. Vojtěcha (uprostřed) a sv. Prokopa (na vrcholu). Unikátní jsou (bohužel velmi poničené) barokní varhany** z roku 1688 od Johanna Heinricha Mundta, třetí nejvzácnější varhany v České republice a jedny ze dvou dochovaných varhan tohoto varhanáře. Varhany byly původně postaveny rovněž pro Sázavský klášter a v roce 1756 byly přeneseny do Štolmíře. Boční oltáře sv. Kříže (severní stěna) a Panny Marie (jižní stěna) jsou z poloviny 18. stoletív nástavcích jsou původní obrazy, hlavní obrazy jsou novější, od Karla Geigera z roku 1890. Po levé (evangelní, severní) straně lodi se nachází dřevěná kazatelna* z roku 1688, rovněž původně určená pro Sázavský klášter. Původně byla zdobena bohatou řezbářskou výzdobou s reliéfy, putti a sochou žehnajícího Mojžíše s deskami Starého zákona. Pod kazatelnou je v podlaze náhrobní kámen faráře Václava Alexandra Czipa, který v roce 1756 realizoval převoz výše uvedeného vybavení ze Sázavského kláštera. Z původního zařízení kostela pochází také socha sv. Jana Nepomuckého** v životní velikosti z roku 1721 (?), zhotovená dílnou Matyáše Bernarda Brauna (dnes je zapůjčena Národní galerii v Praze do expozice ve Schwarzenberském paláci), bohatě zdobený rokokový relikviář* z poloviny 18. století, obsahující ostatky sv. Prospera a římských a 70 cm vysoká cínová křtitelnice* na třech nohách z roku 1615 (dnes uložené v archivu Římskokatolické farnosti Český Brod). Kostelní lavice s bohatou řezbou pocházejí z konce 17. století a byly zřejmě rovněž převezeny ze Sázavského kláštera.

Ačkoliv pozdně barokní dostavba značně zkomolila původní projekt, jedná se o jednu z nejzajímavějších barokních staveb na Kolínsku a jeden z nejvýznamnějších barokních kostelů Středočeského kraje. Tím spíš je zarážející, že se nachází prakticky v havarijním stavu. Jeho stěny i klenby jsou narušeny trhlinami a dřevěný krov je z větší části shnilý, což způsobila poškozená střešní krytina, přes kterou dovnitř zatéká. Západní průčelí hrozí postupným zřícením, v oknech chybí skleněná výplň, proto částečně jsou zabedněná. V roce 2016 vznikl nadační fond, jehož cílem je záchrana této unikátní stavební památky.

Prohlášení za památku

Kostel sv. Havla je spolu s ohradní zdí, bránami a zvonicí zapsán do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR pod číslem 23286/2–862.

zdroj: cestyapamatky.cz